Často svým klientům v ordinaci říkám: „Musíte být trpěliví, tělo potřebuje na hojení čas.“ Sleduji jejich pokroky a povzbuzuji je, když už je fixace štve. Jenže před deseti dny se role obrátily. Stačila vteřina, cizí bezohlednost a naprostá nepozornost, a z terapeutky se stala pacientka.
Vteřina, která změní všechno
Je fascinující a zároveň děsivé, jak se vám během jediného okamžiku může změnit celý program na několik týdnů dopředu. Ne vlastní vinou, ale kvůli někomu, kdo zrovna nedával pozor. Výsledek? Luxace PIP kloubu čtvrtého prstu směrem ulnárním.
Pro laika: prostřední kloub prsteníčku se rozhodl opustit své místo a vycestoval směrem k malíčku, a k tomu si s sebou vzal i malý úlomek kosti (avulzní zlomenina). Nebyl to hezký pohled. Prst úplně mimo osu a k tomu prstýnek, který se kvůli bleskovému otoku začal bolestivě zařezávat do tkáně. Ten pocit bezmoci, kdy víte, co se stalo, ale vaše tělo reaguje šokem – pocením a zimnicí – je i pro odborníka velmi intenzivní.
Proč jsem řekla „ne“ sádrové fixaci?
Na pohotovosti mi byla navržena klasická sádra. Jako fyzioterapeutka jsem ji ale odmítla a vyjednala si dlahu. Proč?
- Kontrola měkkých tkání: Potřebovala jsem vidět, co se s prstem děje, jak postupuje otok a zda nedochází k útlaku cév.
- Hygiena a péče o kůži: Pod sádrou kůže trpí a nemůžete aplikovat žádné gely na podporu vstřebávání hematomu.
- Včasná mikromobilizace: Jako terapeutka vím, jak důležité je v určité fázi jemně pracovat s okolím, aby ruka úplně nezatuhla.
Důležité varování: Toto „vyjednávání“ s lékařem si mohu dovolit jen díky své odbornosti a možnosti se neustále monitorovat. Laikům sádru rozhodně doporučuji – je to jistota, která zabrání nechtěnému pohybu.
Prvních osm dní: Lekce z pokory
Prvních osm dní mi ruka dávala jasně najevo, že trauma bylo velké. Bolest v noci byla nejúpornější. Zjistila jsem, že elevace je nezbytná – jakmile ruka klesla pod úroveň srdce, bolest se okamžitě rozbušila. Bez Aescinu a poctivého ledování by ruka vypadala jako nafouknutá rukavice ještě dnes.
Co si z toho odnáším do své praxe?
Tato zkušenost mi dala novou úroveň empatie. Teď už vím, jaké to je být „na té druhé straně“. Chápu tu frustraci z omezení i tu únavu z neutuchající bolesti v prvních dnech.
Teď už jen odpočítávám čas. Za necelé dva týdny fixaci sundám a začne ta část, na kterou se těším nejvíc – vlastní rehabilitace. Protože i když mi cizí nepozornost vzala kus pracovní pohody, zkušenost, kterou jsem získala, ze mě udělá ještě lepšího terapeuta pro mé pacienty.
Přeji vám pevné zdraví a dávejte na sebe (i na ostatní) pozor.